Plný text: http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-517-10
Újma za petici - roční vyšetřování studentů za podání petice dozorované státním zástupcem s komunistickou minulostí
11. Již na tomto místě považuje Ústavní soud za vhodné konstatovat, že poměrně značný rozsah odůvodnění tohoto nálezu je dán mimořádnou důležitostí zkoumané problematiky pro budování demokratického právního státu, ke kterému neodmyslitelně patří i upřímná snaha o vyrovnání se s totalitní minulostí a související potřeba podpory otevřené veřejné diskuse
18. Tu ÚS dodává, že (v zásadě) na všem, co může souviset s fungováním moci ve státě (tedy i moci soudní), mohou mít jednotlivci i veřejnost legitimní zájem; jde o jejich informování a o svobodné utváření názorů (niterní aspekt jednotlivce, jeho seberealizace a rozvoj) a eventuálně o následné veřejné posuzování, tedy o veřejnou diskusi (vnější aspekt), což může působit jako veřejná kontrola činnosti státu.
23. Členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může kupříkladu vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti, a to případ od případu (tj. jestliže meritorní rozhodnutí může např. s členstvím v KSČ skutečně či jen opticky souviset).
27. ... [s]e prohlásili za podjaté dva soudci senátu v reakci na námitku stěžovatele, že by se měli vyloučit ti, kteří byli členové KSČ. Předsedkyně senátu oznámila předsedovi soudu, že je objektivně dán zákonný důvod pro její vyloučení z projednávání a rozhodování dané věci, neboť uvedená právní věc se týká práva na informaci o členství stávajících soudců v KSČ před rokem 1989. Již samotná skutečnost, že vykonávala funkci prokurátorky, by mohla vyvolat pochybnost o nestranném rozhodování ve věci pro obecně deklarovanou provázanost prokuratury s KSČ, případně i pro poměr k osobám, jichž by se stěžovatelem požadovaná informace mohla dotýkat. Předseda městského soudu považoval důvody, pro které se oba soudci cítili podjatí, za dostatečné ...
29. Jak již konstatoval ve své judikatuře kupříkladu Evropský soud pro lidská práva, členství v komunistické straně vyjadřovalo v mnohých společenských sférách ztotožnění se (sounáležitost) s režimem, individuální angažovanost pro režim, tedy v podstatě aktivní prosazování komunistického režimu (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Rekvényi proti Maďarsku ze dne 20. 5. 1999, č. stížnosti 25390/94, dostupný např. in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 6/1999, str. 121 a násl.). Vstup do komunistické strany - obzvláště např. u právníků - býval (mnohdy) zárukou přímého provádění její politické vůle.
30. ... [P]řitom v prvé řadě by měli stát právníci na stráži při ochraně demokracie; to již proto, že právě oni by měli být jako jedni z nejkvalifikovanějších schopni odhalit zneužívání formálně utvořeného práva k zakrytí skutečné protiprávnosti a porušování základních práv a svobod aj. (ostatně v tom m. j. tkví smysl výuky právních dějin na právnických fakultách). V takových případech lze proto hovořit o pasivním prosazování komunistického režimu (ať již pramenilo z jakéhokoli motivu). Již samotné členství jednotlivce v komunistické straně ji v jistém smyslu legitimizovalo, nepřímo podporovalo.
34. Ve vztahu k oběma skupinám členů i kandidátů komunistické strany se ostatně považoval za nezbytné vyslovit - v rámci úsilí vyrovnat se s komunistickým režimem (srov. preambuli a důvodovou zprávu) - i samotný Parlament v zákonu č. 198/1993 Sb. Ten deklaroval spoluodpovědnost členů Komunistické strany Československa "za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody.". Dále tento zákon vytyčil spoluodpovědnost těch, "kteří komunistický režim aktivně prosazovali" (srov. § 1 odst. 1 a 2),....
39. A právě hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále může - ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců-členů KSČ. Zde není myšlena eventuální podjatost soudců-členů KSČ [o které je hovořeno sub III. 1. b) tohoto nálezu], ale soudcův výklad zákona a rozhodování, nezávislé a nestranné, podle nejlepšího svědomí a vědomí, tedy i dle vlastního hodnotového systému, včetně úrovně smyslu pro ochranu základních práv a svobod. [Ostatně i v mediální sféře je poukazováno na to, že členství v KSČ u soudců může značit sníženou citlivost k lidským právům, které komunistický režim flagrantním způsobem porušoval
41. Nemusí jít přitom o determinaci rozhodování pouze hodnotovým systémem soudce jako člena KSČ, nýbrž i o metodologii výkladu a aplikace práva typickou pro komunistickou ideologii a celkově pro její koncepci práva vůbec.
112. ... [A]však, pokud jde o soudce, Hana Marvanová kupříkladu uvedla (v Lidových novinách, dne 27. 3. 2010): "My jsme dostali jako poslanci složky ke jmenování jednotlivých soudců, většinou šlo o kladné informace, nebylo uvedeno, kdo se podílel na politických procesech, jestli byli funkcionáři KSČ, a byli hladce jmenováni do doživotních funkcí. Žádné divoké vyhazování, ale hladké překlopení většiny soudců, kteří chtěli v justici zůstat ... soudců připravovaly renominace soudy a Ministerstvo spravedlnosti a předkládaly to do Parlamentu ... Tehdejší většinová vůle byla jmenovat i soudce, kteří se podíleli na politických procesech, právě s tou argumentací, že nemohl nic jiného dělat nebo soudil relativně mírně. U státních zástupců to bylo zcela v kompetenci výkonné moci, a tam to dopadlo ještě mnohem hůře ... Oficiálním argumentem byl hrozící kolaps justice. Podle mého názoru sehrála značnou roli profesionální loajalita v justici. Problémem bylo také složení Parlamentu, kde vedle zástupců KSČM byli také pravicoví poslanci, kterým to bylo lhostejné.". Milan Hulík, který se měl po pádu komunistického režimu podílet na prověrkách soudců, uvádí: "Víte, jak tyto prověrky vypadaly? Posudky psal kamarád na kamaráda, a tak ledacos prošlo." ("Zavíral disidenty, dnes řídí soud", MF Dnes, 18. 3. 2010).
176. ÚS přirozeně zvažoval i řešení opačné. Uvědomuje si, že dělicí čárou slušnosti a neslušnosti u toho kterého člověka v totalitním režimu není - či nemusí být - toliko členství v KSČ k 17. 11. 1989, leč jeho celkové chování v uvedené době. Nicméně, samo členství v KSČ znamenalo - ať už fakticky či u některých jen opticky - personifikační spojení s touto stranou a její - svého druhu - legitimizací doma i v zahraničí. To bylo dáno již tím, že členy či kandidáty KSČ bylo v té době cca 1 700 000 občanů; připočtou-li se k tomu i jejich blízcí rodinní příslušníci, lze dovozovat, že se KSČ mohla opírat o tvrzenou, touto formou vyjádřenou, podporu téměř poloviny občanů tehdejšího Československa. (Poznámka: Uvedený počet není samozřejmě argumentem pro legitimizaci tohoto režimu, neboť značí pouze to, jak režim uměl s lidmi manipulovat, aby dosáhl jejich, byť i jen optické podpory.) Jejich morální spoluodpovědnost za existenci protiprávního komunistického režimu lze tedy stěží eliminovat (srov. preambuli a § 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu). To platí tím spíše pro tehdejší soudce-členy KSČ a pro prokurátory, na nichž komunistický režim svoji represivní politiku do značné míry stavěl. I z těchto důvodů se ÚS k opačnému řešení nepřiklonil.